BLOG O DESIGNU, O FRONTENDU, O HUDBĚ A O ŽIVOTĚ

Zasnoubená

Měla krátce střižené vlasy, černé jako havran, a v jazyce piercing. Doteď netuším, kolík jí mohlo být let – možná dvacet, možná třiadvacet – ale vypadala mladě a byla hodně krásná. Přitočila se k nám na bar se svou kamarádkou a dali jsme se do řeči. Tématem byla knížka, kterou měl v ruce provozní, se kterým jsem se do té doby bavil. “Jak najít dokonalého partnera” hlásal její přebal.

“Já už svého dokonalého partnera našla. Jsme dokonce už zasnoubení.”

Své tvrzení podpořila ukázáním ruky s prstýnky, mezi kterými jsem v té chvíli ten snubní ani nestihl zaregistrovat. Ta věta se mi ale zaryla do hlavy. Po zhruba deseti minutách konverzace holky dopily své drinky a opustily nás ve prospěch DJe, zatímco my jsme pokračovali v tlachání na spodním baru.

Nakonec rytmický beat zlákal i mě. Když jsem se poté na horním baru zastavil pro občerstvení, byla tam také. Stála sama vzadu u baru a svůj pohled upírala někam do neznáma. Byla opilá, ale navzdory své hladince působila, že je docela v pohodě. Barman vyřizoval objednávky ostatních a já se přitočil blíž, abych navázal kontakt. Znovu jsme se dali do řeči, bavilo mě povídat si s ní. Ale vliv alkoholu na ní byl přece jen znát, dozvěděl jsem věci, které by mi asi v rámci střízlivé konverzace jen tak neřekla. Když na mne mluvila, byla občas tak blízko, že se dotýkala rty mého ucha. Až nakonec…

“Ty se s tím barmanem znáš, co? Myslíš, že by vadilo, kdybych si sedla na bar?”

Samozřejmě, že to nevadilo. V cuku letu byla nahoře, rozhlížeje se po klubu z nově nabyté perspektivy. Ale sezení jí očividně nestačilo. Z ničeho nic na baru neseděla, ale klečela. V očích jí hrály živé jiskřičky, zatím co jsem se díval na pantomimickou soulož, akorát oblečenou – alespoň tak vypadaly pohyby, které mi na baru předváděla. A ačkoliv mám nějaké morální zásady, v tu chvíli mi stihl proběhnout hlavou asi tak milion myšlenek, které by před desátou večerní v televizi rozhodně neodvysílali.

V momentě, kdy už jsem myslel, že mi praskne pásek od kalhot, to konečně vzdala a zůstala ležet zády na baru, pomrkávaje na nás svýma rozvernýma očkama.

“Tak dáme bodyshot, ne?” vložil se do toho barman.

Pokrčil jsem rameny a podíval se na ni. Jen se usmívala. “Jsme dokonce už zasnoubení”, znělo mi hlavou sem a tam, zatímco jsem barmanovi sděloval své rozhodnutí. Za tichého nářku polomrtvého svědomí jsem rozmístil ingredience na její tělo a vykonal rituál.

Se zakousnutím citrónu se jako na povel konečně zjevila její kamarádka a počastovala nás pohledem, který by provrtal i betonovou zeď. “Co to děláš”, štěkla na černovlásku, “slez z toho baru a pojď se mnou”. Než jsem se nadál, byly obě ty tam.

Ulevilo se mi.

Nevím, co bych dělal, kdyby to pokračovalo. Celou tu dobu mi v hlavě svítila výstražná kontrolka a já věděl, že nesmím nic. Když se ale všechna krev přelije z hlavy pryč… Tohle nám holky nedělejte.