BLOG O DESIGNU, O FRONTENDU, O HUDBĚ A O ŽIVOTĚ

Mám právo sedět

Určitě jste to zažili. Člověk ráno čeká na troleják/šalinu, hlava by si klidně ještě dáchla a tělo vlastně taky, načež onen dostavník přijede a jak jinak – je narvaný jak vlak do Vídně.

Vlezete dovnitř, chvilku postojíte, na další zastávce pár lidí vystoupí, pár nastoupí a před vámi se díky dvěma vystoupivším najednou stal takový malý ranní zázrak – uvolnily se sedačky. Všichni na ně čumí jako tele na nový vrata, stoupnout si nemají pořádně kam, ale NIKDO, NIKDO si na ty volné místa nesedne. A tak tam ty dvě sedačky jsou, samy samotinké, a lidi dělají jakoby nic a dál se tlačí ve stoje.Opravdu by mě zajímalo, co se komu z nich v té chvíli honí hlavou. Neříkejte mi, že by si nikdo z nich nesednul. Nemám nic proti běhu, chůzi, jízdě na kole nebo třeba poskakování po jedné noze, ale když mám jet klidně i přes půl hodiny trolejbusem, stání je dost ubíjející, takže si fakt rád sednu. Ony dvě sedačky z předchozího odstavce jsou ale stále prázdné a pořád se k nim nikdo. Je to jakýsi zvrácená verze udržení si úrovně ve smylu “budou mě mít asi za pěknýho sráče, když si tu takhle přede všema těma, co musí stát, ostentativně dřepnu”? Nebo je to jen jistý projev kolegiality, jakésy formy soucitu s ostatními stojáky? Nebo se snad čeká na to, že na další zastávce bude nějaký důchodce, který by ono volné místo uvítal? Nebo mají v živé paměti notoricky známé video z pražského metra s jednou velice agresivní paní, která v MHD očividně opravdu velmi nerada stojí? To nikomu nedochází, že kdyby se sedačky zaplnily, dalo by se v buse o něco líp dejchat?

Odpověď na tuhle otázku se asi nikdy nedozvím. Ale vlastně bych všem těm lidem měl být docela vděčný. Vsedě se cestou do práce z okýnka kouká líp :)